REMEDIUM - Příběh účastníka kurzu Úvod do řízení a supervize

Příběh účastníka kurzu Úvod do řízení a supervize

Na podzim roku 2011 jsem se zúčastnila kurzu Úvod do řízení a supervize. Byla jsem krátce v manažerské pozici a měla jsem potřebu nějak se základně zorientovat v novém poli. Kurz je koncipován jako příběh pracovníka od jeho vstupu do zaměstnání až po odchod z něj, což je kopírováno samotným vstupem do kurzu až po jeho ukončení. K tomuto profesnímu příběhu se chtě nechtě přidává i příběh osobní. Oba příběhy se prolínají a u každého liší.

Tady je ten můj...

Na samém začátku kurzu jsme se věnovali vstupu do zaměstnání. Podle čeho jsme si práci vybrali? Podle čeho se orientujeme mezilidsky? Podle sympatií? Podle něčeho jiného? Překvapivým zjištěním pro mne byly mé úvahy, zda sympatie jsou tím správným vodítkem, ať už se to týká například výběru nového kolegy nebo osobního života. Ve vzpomínkách jsem se také vrátila do doby, kdy jsem do organizace, kde pracuji, nastupovala. V té době jsem hledala spíše náplň dne, která by mě bavila. Nepotřebovala jsem nutně placenou práci. A dnes jsem tu již několik let, je to moje nejdelší a nejprofesionálnější pracovní zkušenost, kterou jsem dotáhla až do manažerské pozice. Dlouho mi přišlo, že několik let stojím tak trochu na místě, ale když se na to podívám zpětně, je to vlastně docela zásadní posun.

Kurz pokračoval dál. Věnovali jsme se předávání informací při vstupu nového pracovníka do zaměstnání – jak organizace předává svou kulturu, hodnoty, vize, atd. Především téma hodnot mě donutilo k přemýšlení – jak je důležité je mít jasně pojmenované, ideálně někde napsané, aby se k nim člověk mohl vztahovat v různých situacích, přemýšlet, zda jsou stále platné, vědomě je měnit, porovnávat své činy ve vztahu ke stanoveným hodnotám (Zachovala jsem se podle svých hodnot nebo ne?). V rámci organizace pro mě bylo důležité si uvědomit, co všechno se od společných hodnot odvíjí a kdo všechno by měl společné hodnoty mít, aby organizace dobře fungovala.

Dalším tématem byla komunikace v organizaci – porady, poskytování zpětné vazby, hodnocení, atd. Z nácviku poskytnutí a přijetí zpětné vazby mám silný zážitek. Nikdy by mě nenapadlo, že správně poskytnout zpětnou vazbu je tak těžké. Napadlo mě, že jsem zřejmě málokdy slyšela správně poskytnutou zpětnou vazbu. Stejně tak jsem si uvědomila, že já v domnění, že poskytuji zpětnou vazbu, asi spíše hodnotím. Byla jsem překvapená, jak musí být zpětná vazba pečlivě zformulovaná, aby skutečně plnila svůj cíl, a aby nesklouzla například do hodnocení nebo osobního osočení. Také se mi vybavilo nesčetně příkladů, kdy včasně nepodaná zpětná vazba dala prostor pro různé zákulisní řeči za zády dotyčného, kterému měla být poskytnuta.

Na řadu přišlo téma spolupráce – v týmu, ve skupině. Téma, které mi zpočátku přišlo spíš technické – naučit se rozlišit, co je tým, co skupina, podle čeho se to pozná. To je vcelku jasné, říkala jsem si. Až při nácviku a přemýšlení nad konkrétními situacemi z vlastní praxe jsem si uvědomila, že mi vlastně činí dost problém umět říct, kdy se jedná o skupinu a kdy o tým. Došla jsem k tomu, že problém mi to činí asi proto, že tam, kde domněle pracuji v týmu, mi najednou připadá, že je to možná spíš skupina. Zřejmě proto, že trochu pochybuji nad společným cílem, jelikož si nejsem jistá společnými hodnotami. Možná hodnoty společné i jsou, ale nejsou pro mě jasně deklarované, tudíž se mohu jen domnívat.

Pozornost byla dále věnována nástrojům, které má organizace k dispozici pro zvyšování kvality služeb a rozvoj pracovníků – metodickému vedení, koučování, facilitaci, poradenství, vzdělávání a supervizi. Z této části kurzu mám další velký zážitek z praktického nácviku a opět bych ho tu vůbec nečekala. Zážitek souvisel s formulováním otázky na problematickou situaci (Co přesně chci vlastně řešit? Co chci zjistit?), kterou bych ráda za pomoci některého z nástrojů vyřešila. Za pomoci doplňujících otázek lektorky jsem stanovila až několikátou verzi otázky jako tu správnou, která přiléhá na to, co chci opravdu zjistit. Stanoví-li se špatná otázka, lehce se zvolí špatný nástroj pro řešení problému a k vyřešení problému se nedoberu. Zážitkem zde pro mne byla náročnost procesu stanovení otázky a velký nárok na logické myšlení.

K závěru kurzu jsme se věnovali plánu profesního rozvoje. Kromě vytvoření konkrétního plánu jsem se v myšlenkách stále vracela k tématu hodnot. Stanovím-li si rozvoj jako hodnotu, kterou vyznávám, proč je pro mne tak těžké se rozhodnout a s naplňování konkrétního plánu rozvoje začít? Odpovědí může být víc, ale bez pojmenovaných hodnot by mě možná ani nenapadlo o tom přemýšlet.

Posledním tématem byl odchod ze zaměstnání, což korespondovalo s blížícím se koncem kurzu. Cítila jsem příchod blížící se úlevy z ukončení něčeho, co bylo náročné, výživné a mělo smysl. Zároveň jsem měla radost spojenou s uzavřením nějakého procesu a z vykonané práce.